Jiří Káš jako profesionální fotograf spolupracoval nejen s fotbalovou Amforou a legendárním týdeníkem Svět motorů, ale dokonce způsobil malou fotografickou revoluci ve světoznámém magazínu Playboy. Seznámil se při tom s tolika známými osobnostmi, až se nakonec překvapivě stal i tváří bulvárů. Dnes se řadí mezi špičkové výrobce mystických handpanů.
Čím jste se živil předtím, než jste podlehl unikátním hudebním nástrojům?
Skoro celý dosavadní život jsem dělal reklamy. Polepy, bannery, tiskoviny. Objevil jsem však velkou zálibu ve fotografování. Dělal jsem sportovní snímky a měl velký sen dostat se do ČTK.
Co byste tehdy České tiskové kanceláři nabídl? Měl jste tehdy vlastní fotografické projekty?
Asi ve dvaadvaceti jsem na internetu z vlastních fotek vytvořil sportovní encyklopedii. Obsahovala 180 druhů sportů a jejich pravidla, jmenovalo se to R-sport. Dělal jsem to nekomerčně, jako koníček. Jenže jsem to časem zrušil, neměl jsem finance na další rozvoj.
Dočkalo se tohle dílo nějakých ohlasů?
Po letech mě oslovila státní Národní knihovna, že by to chtěla zaarchivovat jako národní kulturní dědictví České republiky. Jenže jsem byl dost nedůvěřivý, a tak jsem jim neposkytl přístupové kódy k webu. Bylo to už před dvaceti lety, ale lituji toho dodnes. Velká škoda.
Na fotoaparát jste však po tomhle nezdaru nezanevřel…
Vůbec ne, nejvíc mě však zajímal showbyznys. Jenže jsem neodepsal ani ty své sportovní fotky, díky nimž jsem mohl dělat výstavy. A ty měly značný ohlas, na jednu moji klubovou vernisáž u Václavského náměstí dokonce přišlo přes 200 lidí.
Jistě si vás pak začali všímat potenciální zájemci o fotografování.
Spolupráci mi nabídl Petr Salava, který mě následně najímal třeba na akce s Amforou. Pak jsem založil online magazín a do něj jsem fotil i koncerty známých světových umělců, jako jsou James Blunt, Vanessa Mae, Iron Maiden nebo Nightwish.
A ten sen o spolupráci s ČTK se vytratil?
Naopak, s tak obsáhlým portfoliem snímků mě v ČTK přijali jako externího dodavatele fotografií. Dodnes se používají moje fotky. Oslovil mě i šéfredaktor Playboye, kde jsem pak byl více jak tři roky dvorním fotografem. Poté jsem udělal sérii výstav ženských aktů.
Jako fotograf jste dosáhl nejvyšších myslitelných úspěchů. Co se vám dnes vybaví, když se řekne Playboy?
Jako historicky jediný fotograf na světě jsem v jednom čísle Playboye měl 21 stran vlastních fotografií včetně titulky. A přestože Playboy je hlavně o ženách, opět jsem jako jediný fotograf na světě vyfotil titulní stránku s chlapem! Vedle modelky tehdy pózoval Marek Vašut.
Která další známá média zveřejňovala vaše fotografie?
V průběhu několika let se moje spolupráce s médii neustále prohlubovala, štěstí jsem zkusil i ve Světě motorů, kde jsem působil téměř 13 let. Velice extravagantní fotky zaujaly vydavatele Tatoo magazínu v čínské republice, kde vyšla celá série fotografií. Moje snímky se průběžně objevovaly i v bulvárních médiích a i něco vyšlo v magazínu Lidé a Země. Dlouho jsem také fotil pro Auto Tip Klassik.
Proč jste tuhle úspěšnou kariéru ukončil?
Narodil se mi syn a volného času citelně ubylo, priority se změnily. Věnoval jsem se opět naplno reklamě. Focení bylo hlavně koníček, který mi přerostl přes hlavu. Ve fotografii už jsem neviděl smysl, dosáhl jsem všeho, po čem jsem toužil, i toho, o čem se mi ani nesnilo. Navíc už jsem byl na příliš vysoké úrovni, což taky není nejlepší. V jednom výběrovém řízení na svatební fotografa mě navzdory nejlepším referencím odmítli. Je to komické, ale byl jsem pro ně moc velký profík.
Během fotografické kariéry jste dokonce prožil partnerský vztah se známou herečkou Michaelou Kuklovou, která je známá především ztvárněním role pohádkové princezny Jasněnky a ocitl se pro změnu v hledáčku bulvárních fotografů. Jak na tu dobu vzpomínáte?
S Míšou jsme se dali dohromady v roce 2017. V pražské Občanské plovárně jsem dokumentoval křest jednoho kalendáře, v němž byla hlavní tváří. Dlouze jsme se na sebe tehdy podívali a byla z toho láska na první pohled. Chtěl jsem s ní původně udělat rozhovor do svého magazínu, jenže jsme se bavili tak, jako bychom se znali odjakživa. Rozhovor byl nepublikovatelný, a tak jsem navrhl ještě jednu schůzku pro upřesnění. Stalo se z ní rande a pak vztah.
Náhle jste tak viděl objektivy fotografů z opačné strany. Jaký to byl pocit?
Před první společnou akcí jsem byl nervózní, přitom se tam ani nikdo nedovtípil, že k sobě patříme. To mě pobavilo.
Další akce už byla natvrdo, drželi jsme se za ruce. A to už po nás novináři šli.
Fungovali jste nejen jako pár, ale i jako rodina?
Míša má jen o trochu staršího syna než já, všichni jsme si rozuměli. Jenže jsme moc klidu neměli, všude ji lidé poznávali, ukazovali si na ni a bylo mi to nepříjemné. Časem jsme se rozešli a pustili to oficiálně do médií. Přesto jsme se pak ještě nějakou dobu scházeli. Trávili jsme společně volný čas a jezdili na dovolené do zahraničí. Novináři to netušili, tak jsme měli klid.
Který společenský zážitek v tomto vztahu byl váš nejsilnější?
Každý okamžik s Míšou byl silným zážitkem. Jednou jsme byli ubytováni v karlovarském hotelu Pupp a odtud jsme jeli na oslavu narozenin jednoho vlivného podnikatele. Byl to kamarád Karla Gotta, který seděl celý večer přímo vedle mě. Popíjeli jsme dlouho do noci a poslouchali jeho příběhy. Karel Gott byl také ubytovaný v Puppu s celou rodinou a druhý den jsme ještě společnē posnídali.
Čemu jste se věnoval v období po definitivním ukončení vztahu?
S bratrancem jsme vyrazili do Španělska. A tam jsme uslyšeli pouličního umělce, který hrál na neobvyklé hudební nástroje – didžeridu a nějaké UFO. Levitoval jsem tam asi hodinu a jen ho poslouchal. Pak jsem se s ním dal do řeči, řekl mi, co je to „UFO“ za nástroj a dal mu nějaké euro za vystoupení. Večer začalo po tomhle nástroji pátrání. Zjistil jsem, že špičkový handpan stojí od padesáti tisíc nahoru. Řekl jsem si, že nejsem blázen – tohle bych za to fakt nedal.
Jenže mnohdy platí staré přísloví „odříkaného největší krajíc“… Takže kudy vedla cesta, která vás k handpanu opět nasměrovala?
Jistý australský performer Adrian Portia mě ještě téhož večera svým videem na internetu přesvědčil, že to za těch 50.000 Kč zkrátka stojí. Ráno jsem ten zvuk stále slyšel v hlavě a postupně si uvědomil, že tohle je můj nový směr a poslání.
Kde jste si tenhle exotický hudební nástroj poprvé osahal?
Nejdříve jsem si v jedné speciální prodejně koupil podobný levnější nástroj tongue drum, jazýčkový buben, protože mě dostupné handpany nenadchly kvalitou. Hrál jsem na něj tři čtvrtě roku. Jenže mi to vysněný handpan plně nenahradilo. Má jiný zvuk a nemá ding, takový ten pupík, co se na něj dělá beatový doprovod.
Takže jste si nakonec handpan stejně pořídit musel, že?
Nakonec jsem si v krátkém časovém období v Maďarsku koupil tři špičkové. Naučil jsem se hrát, absolvoval jsem handpan kurz hry u Nadishany ( hráč, který patří mezi světovou handpan elitu ) následně jsem začal pořádat i kurzy. A jestliže chcete vědět, proč jsem si jich pořídil tolik, pak vězte, že hraní není jen hudební zážitek, je to relax, závislost, ale hlavně zábava. Vždyť v show Česko Slovensko má talent jsem před dvěma lety hrál právě na tři handpany.
Pak jste propadl nejen hraní a výuce, ale i výrobě?
Ano, nakonec mě handpany pohltily natolik, až jsem je začal vyrábět. Do České republiky se dováží velice nekvalitní, levné nástroje a jezdit stále za hranice se mi už nechtělo. Mám rád kvalitu a držím se hesla svého otce, který říkaval ‚Nejsem tak bohatý, abych si mohl kupovat levné nekvalitní věci“. Touha po nástrojích byla tak veliká, až jsem usoudil, že než kupovat další handpany v zahraničí, obětuji pár let života vývoji a pak si vyrobím handpan, podle svých představ. Stálo mě to i hromadu finančních prostředků. Nyní se soustředím na špičkový design a svým výrobním postupem dosahuji až křišťálového zvuku.
Jak taková výroba probíhá?
Na plech rozložím notová pole dle dané stupnice nástroje, rozměřím, nakreslím, vytvořím důlky. V základu jich je osm až devět po stranách plus jeden nahoře. Pak začnu tvarovat noty a opracovávat plech, až získá potřebné proporce. Celý proces výroby je čistě ruční, velice náročná a sofistikovaná práce.
Kolik takových druhů / stupnic existuje?
Dnes už je okolo 200 druhů handpanů. Jeden váží asi 4,5 kg a vyžaduje velmi opatrnou manipulaci. Když s ním člověk někde praští, nástroj se prohne a rozladí. I to se dá opravit a handpan se dá znovu doladit. Ke svým nástrojům nabízím nadstandardní záruční i pozáruční servis.
Základem nástroje je kov. Mají na jeho zvuk vliv okolní teploty?
Při změnách teplot se handpan roztahuje a stahuje, ale na zvuk to má jen krátkodobý vliv.
Které velké osobnosti vysekly vašim handpanům poklonu?
Americký performer Santamaria, co má v Brooklynu handpan školu, nahrál několik alb, prohlásil, že mu moje nástroje doslova „vykuřují hlavu“.
NEO handpany přišel do Říčan omrknout i hudební skladatel Varhan Orchestrovič Bauer, mistr par excellence, jenž má absolutní hudební sluch, který napsal třeba hudbu Miloši Formanovi do Goyových přízraků: „Vše je precizně zpracované do nejmenších detailů. Těm nástrojům nemám co vytknout s vřele je doporučuji!“ prohlásil ve své videorecenzi.
Jak je to s cenou?
Vyrobím jen pár kusů za rok, nedělám masovku, cena odpovídá vynaloženému úsilí. Kladu velký důraz na kvalitu a dodržení mnou vytvořených přesných postupů.
Kdo si pořizuje Vaše NEO handpany?
Moje díla si pořizují lidé, kteří hledají špičkový zvuk, kvalitní zpracování a umí ocenit tvrdou práci, kterou do každého nástroje vložím. Objevují se investoři i spekulanti. Kdo si koupil můj NEO handpan dosud, už téměř zdvojnásobil svoji investici. Pořizují je i firmy svým zaměstnancům do odpočíváren. Lidé si je pořizují třeba jako dekoraci interiéru a jen se na ně dívají. Každý NEO handpan je unikát, ručně kované umělecké dílo připomínající UFO, které navíc krásně zní, a tak jsou i sběratelsky velice atraktivní. Vlastnictví NEO handpanu je už i prestižní sběratelská záležitost.
Jste pracovně vytížený. Máte čas uspořádat i veřejné vystoupení?
Mám za sebou desítku vystoupeni – v televizi, v divadlech i na různých kulturních a společenských akcích. Nedávno jsem byl hostem v pořadu Inkognito. Jakub Prachař z poroty čtyř známých osobností mě v osmém kole odhalil.
Na závěr nám prozraďte, které osobnosti showbyznysu už na vaše vlastnoručně vyrobené NEO handpany hrají…
Moje nástroje vlastní Jaro Slávik porotce z ČSMT , Matěj Rupert ze skupiny Monkey Business, Michal Dvořák z Lucie, Lenka Dusilová, Jaroslav Dušek nebo Milan Steigerwald z RockOpery.
A jaké máte s handpanem další plány?
Připravuji unikátní projekt, čtenářům neprozradím, alespoň prozatím.
Více informací na webových stránkách: www.neo-handpan.cz nebo www.handpan.cz
CO JE NEO HANDPAN? NEO handpan je kovový hudební nástroj připomínající UFO, na který se hraje rukama. Disponuje naprosto jedinečným zvukem, který u jiných nástrojů nenajdete. Je vhodný pro meditační i energické hraní. Dají se na něm vykouzlit krásné harmonické melodie podobné pianu, ale i drum and base rytmy. Má široké využití v mnoha hudebních žánrech, ve světě jsou kultem a nadšenci jsou označovány za hudební nástroje bohů.
Text: Lukáš Prejzek / CZECH NEWS CENTER
Foto: Petr Hněvsa
Více informací: www.neo-handpan.cz nebo na www.handpan.cz
