Sobota, 13 dubna
Shadow

Obyčejný neobyčejný muž Petr Spálený dnes slaví 80 let

Spread the love

Vzhledem k tomu, že Petrovi Spálenému už vyšla řádka nejrůznějších výběrů, nová kompilace 80 / Největší hity & duety, vycházející k jeho kulatému životnímu jubileu (narozen v Praze 22. 3. 1944), si dala za cíl donekonečna neopakovat nahrávky, které jsou k mání prakticky na všech dosavadních výběrech. Ale zase, na druhé straně, bez prvních pěti nahrávek tohoto výběru (Plakalo baby, Kdybych já byl kovářem, Dáma při těle, Josefína a Dítě štěstěny) – stejně jako bez Andělů – by v profilu majitele výjimečného hlasu, zpívajícího autora a kytaristy přece jenom něco citelně chybělo. A posluchači by proto mohli mít oprávněný pocit, že je vydavatel o něco ošidil. Tolik na vysvětlenou ke konečnému výběru třiadvaceti nahrávek, který nezapomíná ani na „manželské duety“ Škoda, že je kapacita CD přísně limitována neúprosnou stopáží.

Následující rozhovor poskytl jubilant ve svém domě v Říčanech u Prahy, kde s manželkou Miluškou Voborníkovou spokojeně žije bezmála pětačtyřicet let.

Jak došlo k tomu, že se z bubeníka stal zpěvák?
Bubnoval jsem tehdy ve skupině Crossfire, ve které hráli také kytarista Ladislav Klein a na basovou kytaru Zdeněk Rytíř. S touhle kapelou původně zpíval Pavel Petráš, ale ten odešel, hledala se proto náhrada – a nakonec volba padla na mně. Zvedl jsem se tedy od bicích a postavil se ke zpěváckému mikrofonu.

Petr Spálený (foto Otto Dlabola)
Petr Spálený (foto Otto Dlabola)

Než jste začal zpívat, hrál jste nejprve na bicí. Ale Vaše pěvecké začátky nebyly spjaté s česky zpívanými písničkami.
V polovině šedesátých let to byly samé převzaté skladby zpívané anglicky. Elvis, Bobby Darin, prostě rokenrol. Dokonce mi tehdy vyšel v bigbítové edici Mladého světa singl s nahrávkami skladeb Blame on me a Multiplication. A pak jsem se k angličtině ještě jednou vrátil zkraje sedmdesátých let, kdy jsem nazpíval písně pro exportní album Artie.

Pak jste zpíval se skupinou Hipps svého bratra Jana Spáleného, třeba v klubech Olympik a Play-Club. Nakolik důležité bylo potom Vaše následné angažmá v Divadle Apollo?
To byla klíčová věc. Doslova všechno se zprofesionalizovalo, protože jsme se dostali pod křídla Státního divadelního studia. Z úplné divočiny to najednou dostalo pevný řád. Šlo nejen o divadlo, ale také o zájezdy po republice, nebo o zkušebnu, kterou jsme měli v Redutě, kde jsme chystali a pilovali nové věci. Ušili nám tehdy také fialová saka (smích).

Jaká byla spolupráce s ředitelem Divadla Apollo Jiřím Štaidlem?
To on nás do Apolla přivedl, protože potřeboval nějak zalepit výpadek, který způsobilo angažmá Karla Gotta v Las Vegas. Původně měl sice zájem pouze o mně, ale trval jsem na tom, že by měl angažovat celou kapelu, ve které jsem měl velkou oporu. Přemýšlel, přemýšlel a po pár týdnech vyjednávání s tím nakonec souhlasil. Z Hipps se stal Apollobeat. A Jirka Štaidl mi napsal první české texty, Plakalo baby a Když dozrálo víno…

Jak se stalo, že jste namísto angličtiny začal zpívat česky?
Naprosto přirozeně. Prostě jsem pochopil, že hra na amerického zpěváka skončila. A k onomu „prozření“ přispěly rozhodující měrou krásné české texty. Tedy trend, který odstartoval geniální Jiří Suchý a další v tom pokračovali. Kromě Jiřího Štaidla namátkou Pavel Vrba, Vladimír Poštulka a Zdeněk Rytíř.

První hit, který jste si po příchodu do Divadla Apollo připsal na konto, byla melodie Pavla Krejči, kterou Jiří Štaidl nazval Plakalo baby.
Ohlas na můj česky zpívaný singlový debut byl natolik příznivý, že bylo jasné, kudy povede příští cesta.

Petr Spálený (foto Pavel Jasanský)
Petr Spálený (foto Pavel Jasanský)

Když se Karel Gott s kapelou vrátili z Ameriky a rozhodl se pro sólovou dráhu bez divadelního angažmá, Divadlo Apollo už do nové sezóny nenastoupilo a zaniklo. Vy jste se s Apollobeatem vydal také na sólovou dráhu.
To přišlo automaticky. Karel Gott ztratil po cenných zkušenostech o stálé divadelní angažmá zájem, Yvonne Přenosilová emigrovala, konec přišel tedy naprosto logicky. Plynule jsme pak přešli do běžného provozu koncertní kapely. Působení v Apollu nám ale velice pomohlo, lidé nás znali a na naše samostatné koncerty chodili, o diváky a posluchače jsme neměli nouzi.

Památné jsou vaše koncerty z roku 1971 nazvané Petr Spálený v Lucerně.
To byl jeden z mých prvních samostatných koncertů s kapelou na sólové dráze. Těch koncertů bylo nakonec vzhledem k velkému úspěchu hned několik, záznam pak vyšel na koncertním albu. Na jednom z koncertů nám předskakovala polská skupina Czerwono-Czarni, která vznikla v Gdaňsku v roce 1960 a byla jedním z průkopníků bigbítu v Polsku.

Na sólové dráze jste v polovině sedmdesátých let účinkoval s Apollobeatem a Miluškou Voborníkovou na jevišti divadla Rokoko v úspěšné hudební komedii Dlouho, dlouho spím. Libreto napsali cimrmanologové Zdeněk Svěrák a Miloň Čepelka, představení režíroval Jiří Menzel.
Mám na to ty nejlepší vzpomínky. Divadlo bylo pokaždé vyprodané, lidé se bavili vtipným příběhem, zatímco hudební složku téhle komedie tvořily písně, které jsme běžně hráli na koncertech. Souběžně s tímto divadelním představením jsme samozřejmě cestovali se svými koncerty po republice, divadlo bylo spíš takové milé zpestření v tom koncertním kolotoči.

Na sklonku devadesátých let jste ani vVy neodolal muzikálovému boomu a v divadle Spirála na pražském Výstavišti účinkoval v roli argentinského prezidenta Juana Peróna.
Na muzikály sice moc nejsem, ale tohle bylo pro mě zajímavé. V představení, které režíroval Petr Novotný, jsem poznal spoustu mladých lidí, kteří se tomuto žánru věnují, jsou talentovaní, šikovní a pilní. Evita se hrála zhruba rok a půl a mezi mladými představiteli mi bylo hodně dobře.

Na albu, které vychází k Vašemu kulatému jubileu jsou také čtyři duety s Miluškou Voborníkovou. Jak se Vám spolupracuje s vlastní manželkou?
Od počátku naší spolupráce v první polovině sedmdesátých let až do dneška jedním slovem: bezvadně! Miluška je tvárná, šikovná, přizpůsobivá, chápavá, empatická a velmi nápomocná. Taková moje dobrá víla. Původně přišla jenom do studia, aby se mnou nazpívala duet Mně se zdá, jinak často nahrávanou píseň Johna D. Loudermilka Break my mind, v tomto případě podle předlohy Lee Hazlewooda a Ann-Margaret. Její hlas, a nejen hlas, se mi tehdy zalíbil. Brácha ji tedy sehnal a písničku jsme spolu natočili. A už u nás zůstala. Jenže – přesně v té době jsme dostali od Pražského kulturního střediska zákaz činnosti. Trvalo to skoro rok, než nás z toho vytáhnul Pragokoncert, ke kterému jsme přešli.

Petr Spálený a Miluška Voborníková (foto Pavel Jasanský).jpg
Petr Spálený a Miluška Voborníková (foto Pavel Jasanský)

Kapelníkem Apollobeatu byl dlouho váš bratr Jan, jehož hudební směřování je ale hodně odlišné od Vašeho.
To je pravda. Natočili jsme spolu dvě téměř experimentální elpíčka, Zvon Šílencův a Podoby. Ale ukázalo se, že to pro mě nebude to pravé. O to víc jsem se proto začal věnovat melodickým písničkám s textovými příběhy, z nichž mnohé zpívám dodnes.

Na dlouhé roky se pak kapelníkem Apollobeatu, který si zkrátil jméno na Apollo, stal skladatel, aranžér a instrumentalista, bohužel už zesnulý Pavel Krejča.
Pavel byl zcela výjimečný melodik, skvělý muzikant, ale také člověk, se kterým jsem si rozuměl na mrknutí oka. Přitom je zajímavé, že během naší dlouholeté spolupráce toho pro mě zase tak moc nesložil. Ale vždycky si rád připomenu jeho písničky Pánská jízda, Peggy, Stáňa, nebo A pořád ti to sluší. Z nějakého důvodu ale komponoval mnohem raději pro zpěvačky. Třeba pro Věru Martinovou, pro kterou složil hezkou řádku jejích velkých hitů.

Jsme-li u&nbps;komponování. Kdy jste v sobě Vy objevil skladatelský, respektive textařský talent.
S tím textováním bych to moc nepřeháněl, i když jsem si pár textů napsal. Ale první písničky jsem začal skládat v době, kdy se rodilo album Dítě štěstěny. To znamenalo velký zlom v mé kariéře a současně to byl začátek koncepční spolupráce se Zdeňkem Rytířem. Zdeněk mě současně popostrčil k tomu, abych se začal věnovat i autorské tvorbě, to byl jeho nápad. Sedávali jsme u nás na půdě s kytarami, hráli a vymýšleli. Vznikla tak sestava původních písní, díky nimž považuji Dítě štěstěny za své zásadní album. Přál bych si, aby časem vyšlo v reedici v podobě vinylového elpíčka.

Jak vzpomínáte na své angažmá v Semaforu?
To byla příjemná spolupráce. Slávek Šimek, který mi to nabídnul, si přál, abych skládal hudbu pro jejich divadelní představení, jakými byly Návštěvní dny, nebo Zajíc v pytli, ve kterých účinkoval s Jiřím Krampolem. Kdybych nebyl v Semaforu, nevznikla by píseň Až mě andělé. Slávek Šimek mi tehdy dal ke zhudebnění báseň Josefa Fouska, kterou napsal v těžké životní situaci během svého pobytu v nemocnici. A protože cesty písní jsou zcela nevyzpytatelné, stala se během let nejhranější písní při posledním rozloučení se zesnulými.

V současnosti se Vaše doprovodná kapela jmenuje Apollo Band – a po odchodu Pavla Krejči na věčnost – ji vede zpívající kytarista Fredy Bittner. Neuvažujete o tom, že natočíte nové album?
Ještě snad někdy něco natočíme, zatím o tom ale spíš jenom uvažuji. Pozvolna sice zkouším něco skládat, ale jsem teď ve fázi, kdy mě přemáhá lenost. Ale doufám, že je to jenom přechodné.