Ve druhém titulu sezony 10 000 donkichotů!, věnované lidem na okraji, se v centru pozornosti ocitli senioři, skupina stále početnější, a přitom odsouvaná na okraj zájmu a opřádaná stereotypními představami. V donkichotské sezoně jde o první režii umělecké šéfky Anny Davidové. Ta se po úspěšných inscenacích Tichý Tarzan, Vitka či Pravidla bincárny na Provázku v Domově na konci světa poprvé vydala cestou ryze autorské inscenace. „Na začátku stál náš společný zájem o témata spojená s fenoménem stáří – a to nejen v rovině celospolečenské, ale i osobní. Víme, že společnost stárne, je však třeba tuto skutečnost nahlížet pouze jako civilizační problém či hrozbu, jak nás zhusta přesvědčují někteří experti a média?“ ptá se režisérka, jejíž rukopis dává příslib nevšedního jevištního tvaru a navzdory závažnosti tématu i hravosti a humoru.
Ke spolupráci přizvala řadu tvůrců – kromě kostýmní výtvarnice Petry Vlachynské a hudebníka Martina Konvičky, jejichž zdařilá spolupráce s Davidovou se odrazila v Pravidlech bincárny, oslovila režisérka scénografa Nikolu Tempíra či Adélu Laštovkovou Stodolovou, tvůrkyni nonverbálního divadla, jež pracovala na pohybové složce inscenace. „Příprava inscenace byla od počátku provázena poctivým hledáním. I samotný zkušební proces s herci jsme začali studiem – téměř dva týdny jsme na zkoušky zvali odborníky z oborů sociální gerontologie či paliativní medicíny, praktiky z oblasti péče o seniory či doprovázení umírajících. Navštívili jsme domov pro seniory, a dokonce si na vlastní kůži vyzkoušeli tzv. sadu pro simulaci stáří neboli geronto-oblek,“ přibližuje Davidová proces vzniku nové inscenace Domov na konci světa.
Reprízy jsou v Divadle Husa na provázku na programu 12. a 13. února.
