Milá Adrieno… Adriena Šimotová & Meda Mládková
- 6. – 13. 9. 2026
Výstava Milá Adrieno… se koná u příležitosti 100. výročí narození Adrieny Šimotové (1926–2014)
a současně je připomínkou jejího přátelství se zakladatelkou Musea Kampa Medou Mládkovou
(1919–2022). Jádrem výstavní kolekce jsou díla ze sbírky manželů Mládkových, z nichž některá
nebyla v Praze dosud nikdy vystavena. Od Šimotové poslední větší výstavy v Praze navíc uplynulo
již dlouhých patnáct let.
S Adrienou Šimotovou se Meda Mládková seznámila v roce 1967 hned při své první návštěvě Prahy
po víc jak dvaceti letech v exilu. Když pak na podzim následujícího roku organizovala ve
Washingtonu, D. C., svou vůbec první výstavu, která byla věnována grafikám současných pražských
umělců, na pozvánku si vybrala jednu z Adrieniných suchých jehel. Později Mládkovi do své sbírky
získali řadu umělčiných klíčových děl a z obou žen se staly blízké přítelkyně, které zůstávaly
v kontaktu i navzdory omezením vysokého věku.
„Pro dílo Adrieny Šimotové je charakteristická jeho mimořádná vnitřní sevřenost a současně velká
pestrost v používaných technikách a materiálech. Přívlastky, které v jeho hodnocení zaznívají
nejčastěji, jsou křehké a intimní. Výstava chce akcentovat, že Šimotová tvorba je současně také
velice odvážná a vitální,“ vysvětluje kurátor výstavy Jan Skřivánek.
Adriena Šimotová v polovině sedmdesátých let opustila malbu a hledala nový způsob vyjádření.
„Najednou se mi zdálo, že už příliš vím, jak táhnout čáru, jak klást barvu. Bála jsem se, že bych došla
k určitému stereotypu, že ta čára by měla jakousi zdobnost, dekorativnost. (…) Použití střihu nebo
řezu přináší jistou neúprosnou rozhodnost, která mi pomáhá směřovat k větší prostotě
a lapidárnosti,“ vysvětlovala umělkyně, proč začala pracovat s textilem.
Později se pro ni dominantním médiem stal papír a technika frotáže. Prvním krokem
v experimentování s méně tradičními materiály a technikami byly pro Šimotovou právě textilní
koláže. Meda Mládková z nich chtěla v roce 1976 uspořádat výstavu v New Yorku, obrazy však
přijely poškozené. Nutnost jejich restaurování alespoň posloužila jako záminka pro Šimotové cestu
do Spojených států na podzim téhož roku. Státní úřady souhlasily mimo jiné i proto, že Meda
Mládková se nebídla uhradit umělčinu letenku i ubytování ze svého.
Historickou kolekci Musea Kampa na výstavě doplňují zápůjčky z veřejných i soukromých sbírek,
které ukazují některé další polohy Šimotové tvorby. Jedná se zejména o malby ze začátku
sedmdesátých let, ve kterých reagovala na nemoc a smrt svého manžela Jiřího Johna, nebo její
vrcholný pozdní cyklus figurativních frotáží Schoulení z let 2009–2010, kdy již byla nucena pracovat
upoutána na kolečkové křeslo.
Adriena Šimotová (1926–2014) je všeobecně považována za jednu z nejvýznamnějších osobností
českého poválečného umění. Ústředními motivy jejího díla jsou prchavost lidské existence a témata
paměti a zranitelnosti. V roce 2001 měla průřezovou retrospektivu ve Veletržním paláci. Jejími
posledními většími prezentacemi v Praze byly dvě výstavy na jaře 2011, a to v Museu Kampa a v
Galerii Rudolfinum. Sté výročí jejího narození, které připadá na 6. srpna, si připomíná série výstav
v Lounech, Praze, Chebu a Brně.
ŽIVOTOPIS
1926 – narozena 6. srpna v Praze. Ve společné domácnosti s rodinou žije babička Mathilde, která do Čech
přišla z francouzské části Švýcarska.
1945–1950 – studuje na pražské Umprum v ateliéru Josefa Kaplického. Potkává zde svého budoucího
manžela Jiřího Johna.
1960 – spolu se sochařkou Věrou Janouškovou má první výstavu v Síni Lidové demokracie v Praze (později
Galerie na Karlově náměstí). Další samostatné výstavy má v letech 1965, 1968 a 1970.
1961 – spolu se spolužáky Jiřím a Daisy Mrázkovými, Stanislavem Kolíbalem, Věrou a Vladimírem
Janouškovými a několika dalšími umělci zakládají skupinu UB12.
1967 – seznamuje se s Medou Mládkovou, která žije v USA a od jara 1967 každoročně navštěvuje
Československo a zajímá se o současné umění.
1972 – po dlouhé nemoci v nedožitých devětačtyřiceti letech umírá Jiří John. Umělkyně zůstává sama se
sotva dvanáctiletým synem Martinem.
1973 – po sérii obrazů zachycujících manželův opuštěný nemocniční pokoj přestává malovat a hledá jiné
výrazové cesty.
1976 – cestuje do USA. Pětitýdenní pobyt na pozvání Medy Mládkové zakončuje návštěvou Chicaga, kde má
výstavu spolu s Alenou Kučerovou.
1984 – začíná přes léto jezdit na pracovní pobyty od kláštera v Hostinném v Podkrkonoší. Díky tamní papírně
má příležitost experimentovat s perforvanými a prořezávanými vrstvenými papíry.
1986 – má výstavu v Domě Pánů z Kunštátu v Brně, která je vnímaná jako doklad uvolnění politické kontroly
v oblasti kultury. Její průřezová retrospektiva se koná o čtyři roky později na Staroměstské radnici v Praze.
1990 – tříměsíční stipendijní pobyt v Paříži na pozvání Centre Pompidou. Stejné stipendium dostane znovu v
roce 1995.
1994 – v nedožitých čtyřiatřiceti letech umírá umělčin jediný syn Martin, sám čerstvý otec dvojčat.
2001 – Národní galerie hostí velkou autorčinu retrospektivu, kterou kurátorsky připravil Pavel Brunclík a ke
které vyšla reprezentativní třísetstránková monografie.
2003 – v září zahajuje provoz Museum Kampa, součástí stále expozice je trojice pořezávaných kreseb na
vrstveném karbonovém papíru.
2008 – po úrazu je upoutána na kolečkové křeslo, přesto dál pokračuje v tvorbě.
2011 – v Galerii Rudolfinum se koná výstava autorčiny nejnovější tvorby a v Museu Kampa výstava jejích
perforovaných kreseb a frotáží ze sedmdesátých až devadesátých let.
2014 – umírá 19. května. O měsíc později je v konírně Musea Kampa zahájena menší komemorativní výstava.
2026 – sté výročí narození si připomíná série výstav v Lounech, Praze, Chebu a Brně.