Autorka psychologických románů Lucie Hušková píše o vině, bolesti a hledání vnitřní síly. Její příběhy otevírají témata duševního zdraví, o nichž lidé často
nemluví. Prostřednictvím svých postav zkoumá lidskou psychiku, vnitřní konflikty i cestu k přijetí sebe sama. V rozhovoru mluví o tom, proč se k těmto motivům
opakovaně vrací a proč věří v léčivý rozměr literatury.
Co vás nejvíc utvrdilo v tom, že má smysl otevírat v knihách právě témata spojená s duševní bolestí?
Vyznávám, že kolem bolesti se nesmí chodit po špičkách. Chvilku ano, než se rozjitřená mysl zklidní. Ale nikoliv dlouhodobě – to je cesta do pekel. Otevřená
komunikace a pomoc druhých je prvním krokem k tomu, aby se nám ulevilo. Vím, že je to mnohdy složité, bolí to, vhání nám to slzy do očí. Ale dusit negativní emoce a
traumata v sobě je ještě horší. Člověk se pak opravdu točí v kruhu a nevidí cestu ven. Pokud s tím může pomoci kniha – třeba jen otevřít oči a na příběhu ukázat, že
cesta existuje – jedině dobře.
Máte pocit, že se dnes v Česku mluví o duševním zdraví víc než dřív, nebo je to stále spíš tabu?
O duševním zdraví se rozhodně mluví více než dříve. Jsem za to ráda. Média, literatura i sama veřejnost dnes nejrůznější témata duševního zdraví rozebírá a řekla
bych, že se lidé i více zamýšlejí nad tím, jestli se jich nebo jejich blízkých netýkají. Stále více lidí také nachází odvahu tento problém řešit, něco s ním dělat, učinit krok,
aby jim bylo lépe. Uvědomují si, že psychika je důležitá součást zdraví. Mám také radost, že psychoterapie přestala být ostuda, lidé se více otevírají a hledají pomoc.
V románu Kolem dokola se objevuje sebepoškozování jako trest.
Jak jste se do tohoto tématu nořila, aby působilo věrohodně a přitom citlivě?
Důležité je se intenzivně vcítit do postav, které tímto způsobem přemýšlejí a konají. Na chvíli se proměnit, stát se jimi, žít v jejich těle a hlavě, uvědomovat si jejich
charakterové rysy, pocity, myšlenky, to, co mají za sebou i jak je to ovlivňuje. Představíte si konkrétní situaci, ve které se ocitají. A pak to „jen“ popíšete.
Přiznávám, že psaní Zoji v knize Kolem dokola bylo z tohoto pohledu psychicky náročné. Často jsem její rány cítila sama na sobě. Jsem ráda, že výsledek působí
autenticky a čtenáři to tak vnímají.
Máte dojem, že právě vina je něco, co si lidé často nesou celý život jako břemeno, i když o tom nemluví?
Jsem o tom přesvědčená. Vina nás velmi a dlouhodobě ovlivňuje a formuje náš život, i když o tom navenek nemluvíme. Časem se její okraje sice obrousí, ale pořád v nás dřímá. Bavím se tedy o běžném člověku, který druhým smutek záměrně působit nechce. Psychopaté toto vnímají jinak, ti vinu necítí.
V knize Símka ukazujete vztah, kde chybí láska mezi matkou a dcerou. Proč myslíte, že tolik čtenářek a čtenářů v tom našlo kus sebe? Jak se to podle
vás podepisuje na duševním zdraví lidí?
Musím přiznat, že mě překvapilo, jaké množství lidí má tuto zkušenost s rodiči, respektive s matkou. Ještě dnes, tři roky po vydání první Símky a nyní opět s
vydáním druhého dílu, mi čtenáři a čtenářky prozrazují, že mají pocit, jako bych psala o nich. Možná ani oni sami netuší, kolik dětí, mladých lidí i dospělých tuto
nelásku zažívá. Ve svém okolí mám dokonce několik případů, kde se tyto vztahy nemění ani s postupujícím věkem. A tito lidé dál čekají a doufají v obrat, který však
obvykle nenastane. Taková křivda a prázdno prostě musí člověka ovlivnit. Neumím si představit, že by to tak nebylo.
Myslíte, že příběhy, jako jsou ty vaše, mohou lidem pomoci mluvit otevřeněji o duševním zdraví a o tématech, která se obvykle skrývají?
Hřálo by mě, kdyby to tak bylo. A nějaké vlaštovky už vidím. Čtenáři se otevírají mně soukromě, občas to zaznívá i v recenzích. Pokud chtějí, mohou se o tom bavit v
souvislosti s knihou, s cizím příběhem. Jsem přesvědčená, že držet něco v sobě není zdravé. Otevřená komunikace, byť může bolet nebo může být nepříjemná, je cesta, jak se cítit lépe.
Berete psaní i jako způsob, jak sama zpracováváte svět kolem sebe?
Do určité míry ano. Teprve s psaním knih se některým tématům dostávám opravdu pod kůži. Prostřednictvím svých hrdinů prožívám momenty, které jsem dosud sama nezažila. Pronikám jim do hlav a uvědomuju si všechny ty možnosti, jak se mohou zachovat, jak mohou na danou věc reagovat, jak odlišní ode mě jsou. Díky nim jsem v mnoha věcech přestala vidět černobíle.
Jak byste reagovala, kdyby vám někdo napsal, že díky vaší knize našel
odvahu vyhledat pomoc? Brala byste to jako důkaz, že literatura může mít i
léčivou sílu?
Byla bych nadšená. Jak říkám, literatura může být klidně jen impulsem k tomu, aby se člověk odhodlal své trápení řešit. Sama jsem zažila, že mi v těžkých chvílích kniha pomohla. Našla jsem v ní naději, myšlenky, které mě o dané věci donutily přemýšlet jinak. Literatura má léčivou sílu, jen ji člověk musí chtít vnímat.