Píše se rok 1953 a v Kremlu hledají, kdo nahradí zesnulého Josifa Vissarionoviče Džugašviliho. Ten, za kým zůstalo nejvíce milionů mrtvol? Ten, kdo umí nejlépe popravovat, trávit, mučit, vydírat a znásilňovat? Ten, kdo rozpoutal nejděsivější vyhlazovací politické procesy? Ten, kdo se dokázal nejlépe domluvit s Hitlerem? Každý z členů sovětského politbyra má co nabídnout… takže kdo se z věrchušky Stalinových věrných soudruhů dokáže „dosadit“ na jeho místo? První premiérou sezony
2025/26 se v Divadle Bolka Polívky stane hra Ztratili jsme Stalina francouzských autorů Fabiena Nuryho a Thierryho Robina, která popisuje tuhé boje o nástupnictví po smrti sovětského diktátora. Premiéry jsou naplánovány na 7. a 10. listopadu v Bílém domě na Žerotínově náměstí v Brně.
„Kdyby neměli na svědomí tolik bolesti a krve, jsou to jen obyčejní tajtrlíci, bezcitní zabedněnci, kteří si nezaslouží nic jiného než posměch. Až smích se nám stává obranou, záchrannou vestou. Ale pozor, voda je studená,“ konstatuje Bolek Polívka k výběru titulu. A Vladimír Procházka jako dramaturg inscenace stručně vysvětluje, proč právě tato hra v této době: „Rozhlédněte se kolem sebe.“ Skutečné jsou postavy a i základní půdorys příběhu odpovídá historickým skutečnostem. O úplně
přesné vylíčení tehdejší situace však nejde. „Hra je groteskní divadelní fraška. Řídí se svými vlastními zákony, a pochopitelně si historická fakta přizpůsobuje a zachází s nimi volně. Zároveň z nich však vychází, ta stojí v jejím základu, a ona se k nim v určité fantazijní hyperbole vrací. Podává ve svém výsledku jistou zprávu o určitém období dějin. Podává ji šíleně, groteskně, s brutální komediální nadsázkou. Svědčí ale svým způsobem o reálných skutečnostech, které byly šílené, groteskní a
brutální,“ říká Vladimír Procházka.
Režie je ujal Roman Polák, který nehostuje v Divadle Bolka Polívky poprvé. „Oslovili jsme ho cíleně, a to díky právě skvělé spolupráci na inscenaci hry Oheň a popel, která shodou okolností měla premiéru také v listopadu, a to před dvěma lety. A jsme moc rádi, že ho zvolený titul zaujal, i když si vzal chvíli na rozmyšlenou, a rozhodl se jít do toho s námi,“ podotýká ředitelka divadla Kateřina Komárková. „Byla to radost. Všichni herci a herečky jsou talentovaní a výborně se nám společně pracovalo,“ chválí si Roman Polák.
