Správně vedená fyzioterapie pomáhá identifikovat potíže s meziobratlovými ploténkami u více než 70 procent případů, v praxi navíc často odhalí, zda se za bolestí neskrývají další
neurologické problémy. Komplexní diagnostika a rehabilitační plán pomáhá snížit bolest, zlepšit funkci a vrátit člověka do běžných aktivit, často bez nutnosti invazivních postupů.
Světová zdravotnická organizace (WHO) zároveň zdůrazňuje, že u chronické bolesti zad je klíčová edukace, cvičení a kombinace většího počtu lékařských postupů.
Bolest zad patří celosvětově k nejčastějším důvodům omezení pohybu, na začátku 20. let tohoto století jí podle WHO čelilo zhruba 619 milionů lidí a počet případů má dál růst. Do lékařských ambulancí tak často přicházejí lidé s různou kombinací bolestí beder či krční páteře, omezením hybnosti a někdy i s projevy jako je brnění, pálení, necitlivost nebo slabost v končetinách.
„Z mé zkušenosti přibližně 70 % pacientů, kteří k nám míří s neurologickými obtížemi, má potíže související s poškozenými ploténkami. Zbylých 30 % tvoří jiné diagnózy, od jiných bolestivých stavů spojených s poruchou páteře, přes syndrom karpálního tunelu až po roztroušenou sklerózu,“ popisuje Kristína Gašpercová, fyzioterapeutka Kliniky impedanční terapie.
U velké části lidí je bolest zad nespecifická, tedy bez jasné strukturální příčiny, proto má zásadní váhu kvalitní vyšetření a práce s návratem k pohybu. Bolest zad se nejčastěji kumuluje ve středním věku. Podle statistik, které má Klinika impedanční terapie k dispozici, tvoří nejčastější věkovou skupinu pacientů lidé mezi 35 a 70 lety, poměr mužů a žen je 59 ku 41 procentům.
Funkční změny jsou často vidět rychle
První krok při potížích obvykle tvoří vstupní fyzioterapeutické vyšetření: dynamické testy páteře, orientační neurologické zhodnocení (např. reflexní šlachová odpověď), svalové testy nebo aerobní testování. Pro sledování vývoje se používá i numerická škála bolesti a průběžné funkční cíle, jako například zvládnutá chůze, delší sezení bez zhoršení nebo potenciálně návrat ke sportu.
„Diagnostika nám umožňuje přestat hádat a začít cíleně léčit. Aerobní a svalové testy nám ukážou, kolik toho tělo aktuálně unese, aniž by se stav zhoršil. Je to neustálý dialog mezi fyzioterapeutem, tělem pacienta a jeho subjektivním vnímáním bolesti – jen tak můžeme bezpečně zvyšovat zátěž,“ popisuje fyzioterapeut Kliniky impedanční terapie Richard Šejn.
U pacientů s výraznějšími neurologickými projevy hrají roli také objektivní vyšetření jako EMG a zobrazení páteře pomocí magnetické rezonance, CT nebo rentgenu. Tyto metody odborníci zařazují typicky na začátku, ale s průběžnými kontrolami dle vývoje. „Například EMG vyšetření opakujeme po zhruba třech měsících, kontrolní magnetickou rezonanci pak po půl roce,“ doplňuje Gašpercová.
Rychlost pokroku se ale liší podle typu postižení a fáze onemocnění. „Nejrychlejší funkční změny vídáme například po cévních mozkových příhodách hlavně v prvních třech až šesti měsících, kdy se může rychleji zlepšovat motorika, chůze, řeč nebo stabilita trupu. Naopak více trpělivosti vyžaduje roztroušená skleróza. Tam se rehabilitace často soustředí na udržení funkce, kompenzace a zpomalení degenerace páteře,“ vysvětluje Gašpercová.
V praxi se pak volí mezi běžným fyzioterapeutickým vedením a intenzivnějšími programy v podobě impedanční terapie. U lidí s bolestí páteře a neurologickými obtížemi v podobě brnění nebo mravenčení v končetinách (tzv. parestezie) se využívá postup založený na elektrostimulaci svalstva v kombinaci s terapií suchou jehlou, laserem či masáží — vždy individuálně podle nálezu a celkového stavu pacienta. Impedanční terapie ale pomáhá i v jiných případech než při bolestech zad. „Úpravou hladiny krevního laktátu umíme pracovat s nežádoucím snížením sportovního výkonu u profesionálních sportovců. Terapie má pozitivní vliv i na únavové stavy a bolesti hlavy prostřednictvím regulace svalového napětí,” tvrdí fyzioterapeutka.
Samostatnou kategorií jsou pak lidé, kteří na kliniku přichází s akutními pooperačními stavy. „Objevují se u nás pacienti, kteří podstoupili operaci páteře s poškozenými plotýnkami a bolesti se opět vrátily, nebo se je po operaci nepodařilo úplně odstranit. U této skupiny je fyzioterapie mnohdy zásadním krokem k uzdravení, přestože je laickou veřejností často podceňovaná,” připomíná Gašpercová. Součástí léčby je i postupný návrat k zátěži
Rehabilitace se často plánuje ve dvou logických blocích. V první fázi jde o zklidnění obtíží, nastavení základního režimu, cílené uvolnění přetížených struktur a start jednoduchého, pravidelného cvičení. U některých pacientů je dočasně vhodné omezit intenzivní sportovní aktivity, aby se stabilizoval stav a zlepšila tolerance běžného pohybu. Ve druhé fázi se přidává progresivní pohybový program – vytrvalostní, intervalové i silové prvky – s cílem posílit „odolnost“ zad, zlepšit kondici a návrat k práci či sportu. „Nemůžeme stavět dům na rozmočeném terénu. Proto nejdříve stabilizujeme vnitřní prostředí a odstraníme bolestivé vzorce. Teprve pak dává smysl přidat silový a intervalový trénink. Cílem není jen návrat do práce, ale vytvoření dostatečné rezervy, aby se potíže nevracely,“ dodává Šejn.
V některých programech se efekt terapie sleduje i pomocí zátěžového (aerobního) testování zhruba po třech měsících, mimo jiné s ohledem na reakci organismu na fyzickou aktivitu a toleranci zátěže. „Pacientovi to může připomínat únavu po náročnějším tréninku. Cílem je ale postupná adaptace a bezpečné zvyšování kapacity,“ popisuje Šejn s tím, že do finální podoby rehabilitačního plánu promlouvají individuální faktory podle věku pacienta, jeho fyzické kondice, ale i dosavadní lékařské nálezy. „Do terapie ale nepatří jen to, co se stane v ordinaci. Největší rozdíl dělá to, co pacient zvládne pravidelně dělat doma — cvičení, režim a postupný návrat k aktivitám,“ dodává Gašpercová.