Elektrická stimulace může podle nové laboratorní studie ovlivnit chování jedné ze skupin bílých krvinek, které se podílejí nejen na obraně organismu, ale také na hojení tkání.
Vědci popsali, že stimulované buňky vykazovaly více znaků protizánětlivého a regeneračního nastavení. Poznatky mohou být důležité i pro neurologii a léčbu dlouhodobých bolestí zad, u nichž se stále častěji řeší nejen mechanické poškození páteře, ale také zánět, nervová citlivost a schopnost těla přejít z podráždění do regenerace.
Tělo pracuje s elektrickými signály neustále. Díky nim si předávají informace nervové buňky, stahují se svaly a také poškozené tkáně vysílají signály, které pomáhají řídit hojení. Právě na tuto přirozenou vlastnost organismu navazuje nový výzkum zaměřený na bílé krvinky. Zahraniční studie publikovaná v odborném časopise Cell Reports Physical Science ukázala, že krátká elektrická stimulace dokázala v laboratorních podmínkách změnit chování lidských makrofágů, tedy buněk, které se účastní zánětu, i následné opravy tkáně.
Makrofágy lze zjednodušeně popsat jako buňky dvojí role. Když se v těle něco poškodí, pomáhají spustit obrannou reakci, pohlcují poškozené části tkáně a podílejí se na zánětu. Ten je v první fázi hojení potřebný. Problém nastává ve chvíli, kdy zánětlivý režim trvá příliš dlouho a tělo se nedokáže přepnout do fáze opravy. Právě tento přechod od podráždění k regeneraci je podle vědců i lékařů klíčový pro to, jestli se tkáň zklidní, nebo se bolestivý stav začne opakovat.
Nová studie irských výzkumníků z Trinity College v Dublinu je proto zajímavá nejen pro imunology, ale i pro neurologii a léčbu chronické bolesti. „Vědci zjistili, že elektricky stimulované makrofágy vykazovaly více znaků protizánětlivého a regeneračního nastavení. U části sledovaných ukazatelů tento efekt přetrvával až 72 hodin. Stimulace zároveň snížila některé zánětlivé signály a podpořila procesy spojované s opravou tkáně, například tvorbu cévních struktur a pohyb buněk důležitých pro hojení,“ popisuje Pavol Kostka, vedoucí lékař Kliniky impedanční terapie.
A právě zde se vědecký poznatek začíná potkávat s klinickou praxí. Metoda impedanční terapie totiž pracuje s tím, že bolest zad není vždy pouze mechanický problém ploténky, kloubu nebo svalu. U části pacientů může jít o širší poruchu komunikace mezi nervovým, imunitním a pohybovým systémem. Cílem proto není jen krátkodobě utlumit bolest, ale ovlivnit prostředí, ve kterém se bolest, zánět a špatně řízená regenerace udržují.
„V laboratorních podmínkách se ukazuje, že elektrickou stimulací makrofágů lze změnit vlastnosti těchto bílých krvinek tak, aby se aktivovaly jejich regenerační vlastnosti,“ vysvětluje Kostka. Podle něj je podstatné dívat se na bolest zad nejen jako na následek opotřebení, ale také jako na stav, kdy se organismus může zaseknout v zánětlivě-regenerační smyčce. Tkáň se podráždí, nervový systém začne reagovat citlivěji, bolest se vrací a tělo se hůře dostává zpět do klidového režimu.
Když tělo zůstane v režimu poplachu
Zánět je při poškození tkáně přirozenou první reakcí. Tělo spustí obranu, do místa vyšle imunitní buňky a začne uklízet poškozené části. Aby se ale tkáň skutečně zahojila, musí se tento poplach včas zklidnit a přepnout do režimu opravy. „Narušená funkce makrofágů může prodlužovat hojení a vytvářet podmínky pro dlouhodobé potíže. Důležitou roli může hrát i nervový systém, který se při opakovaném dráždění stává citlivějším,“ říká Kostka. Odborně se tomuto jevu říká senzitizace. Zjednodušeně řečeno – tělo si bolest začne pamatovat a spouští poplach. Později se může přidat podrážděná tkáň, změněné svalové napětí, nervová dráždivost nebo imunitní reakce.
Bolest zad není vždy pouze lokální problém ploténky nebo kloubu, ale širší poruchou regulace mezi nervovým, pohybovým a imunitním systémem. „Tělo přitom samo pracuje s elektrickými signály, nervy jimi přenášejí informace, svaly na ně reagují a elektrické děje se podílejí i na hojení. Impedanční terapie se snaží tuto regulační rovinu ovlivnit cílenou napěťovou stimulací. Jejím cílem není jen krátkodobě ztišit bolest, ale pomoci organismu vystoupit z dlouhodobého režimu podráždění,“ vysvětluje lékař.
Podle Kostky je proto zásadní přesná diagnostika a nastavení terapie podle konkrétního pacienta. V praxi se sleduje například reakce nervového systému, svalů a pohybového aparátu. Propojení neurologického vyšetření, EMG diagnostiky, fyzioterapeutického pohledu a cílené stimulace dělá z impedanční terapie nadějný směr pro neurologii i rehabilitační medicínu. To potvrzuje irská laboratorní studie, která ukazuje důležitý biologický mechanismus. Krátká elektrická stimulace dokázala u lidských makrofágů podpořit protizánětlivé a regenerační chování. U části sledovaných ukazatelů efekt přetrvával až 72 hodin.
„Zatím nelze vyvozovat, že elektrická stimulace sama o sobě léčí ploténky nebo zastavuje degeneraci páteře. Ukazuje však, že elektrické podněty mohou ovlivňovat buňky zapojené do zánětu a hojení, což je důležitý poznatek pro další výzkum i pro rozvoj metod, které pracují s elektrickými vlastnostmi těla,“ uzavírá Kostka.