Sobota, 22 června
Shadow

CLARINET FACTORY:Větší svoboda i vzájemné napojení

Spread the love

Letošní 30. výročí existence slaví Clarinet Factory mimo jiné novou řadovou nahrávkou Towers. V pořadí šesté studiové album opět zaujme originalitou, nápaditostí i radostí z objevování a posouvání hranic žánrů i zvuku, což mimo jiné vyzdvihují i dosud publikované recenze. Novinka, která vyšla kromě digitálních formátů jako 2LP a
Clarinet Factory ji společně s hosty pokřtí 11. září v pražské Městské knihovně, je pak i hlavním tématem našeho rozhovoru s kapelníkem Jindřichem Pavlišem a Vojtěchem Nýdlem…


Pipers, Meadows, nyní Towers… Úderné, jednoslovné názvy alb máte v posledních letech jako koncept?
Vojtěch Nýdl: Nemyslím, že by to bylo úmyslné. Ani si nepamatuji, že když jsme desku pojmenovali Meadows, že bychom nějak uvažovali o tom, že na to v budoucnu navážeme. Nějak to tak vyplynulo. Aktuální název Towers symbolizuje nás čtyři. Máme třicetileté výročí, a jsme pro tu kapelu takové čtyři věže, každá z nich je zapuštěná v
nějakých základech a je z ní jiný výhled do budoucnosti. Ale zároveň, i když každá z těch věží je jiná, společně tvoří jeden celek, vzájemnou oporu.


Jak těžce materiál pro nové album vznikal? Mnozí hudebníci se netají tím, že je to s postupujícím časem stále složitější se neopakovat, pokoušet se posouvat dál, přicházet s novými nápady… a to i když mají samozřejmě větší zkušenosti. Jindřich Pavliš: Paradoxně mám pocit, že u nás to tentokrát bylo přesně naopak. Přípravě jsme věnovali delší čas, pracovali jsme na tom materiálu asi třičtvrtě roku, v několika etapách, a každý z nás si na to mohl vyhradit nějaký čas. A i potom jsme šli nejprve do malého, domácího studia a spoustu věcí si tam mohli nejprve vyzkoušet. Ve
finále se mi zdá, že jsme byli mnohem plodnější, a navíc v kratším čase, než tomu bylo u předchozích alb. Také jsme ty nové skladby neohrávali na koncertech, jako minule, kdy jsme šli do studia už s do detailů připraveným materiálem. Myslím, že nám to pěkně šlapalo a ty skladby se rodily mnohem snáze a hlavně zcela přirozeně. Vojtěch Nýdl: Ten pocit mám úplně stejný. Byla to tentokrát mnohem větší svoboda. V minulosti jsme už rozšířili zvukové možnosti klarinetů, pracujeme citlivěji s elektronikou, používáme loopery… Více už víme, co od toho kdo očekáváme, méně si
musíme něco říkat, jsme na sebe napojení a práce nám pak jde rychleji. Vůbec jsem necítil nějaký tlak nebo strach, zda se nám to povede.

Jindřich Pavliš: Za ty roky jsme se také už mnoho věcí naučili, jsme jistější při práci ve studiu, už lépe umíme zacházet s dalšími nástroji kromě klarinetů, a lépe si také umíme výsledek představit. Jsme už také mnohem odvážnější v tom škrtnout skladbu, která se nám třeba nelíbí všem, jsme už odvážnější, když cítíme, že je potřeba skladbu zkrátit, i
když tam jsou například sóla, která se nám líbí. A tím, že jsme se scházeli poměrně často a žili jsme s tou deskou průběžně, a nenechávali vše na poslední krátký úsek nahrávání ve studiu, tak mám naopak pocit lehkosti. Dokonce mám z toho pocit, že až se rozhodneme, že už se nám chce začít pracovat na další nahrávce, že to znovu půjde
mnohem lépe a snadněji, než tomu bývalo v minulosti.


Fungujete podobně jako popové kapely, které když dojde čas na práci na albu, mají už připravenou spoustu demáčů, nahraných nápadů a nejrůznějších útržků, které lze použít?
Vojtěch Nýdl: Je to přesně tak. Každý máme zaznamenaných mnoho nejrůznějších nápadů, se kterými pak už případně rovnou můžeme pracovat. Jindřich Pavliš: Já jich mám obvykle plný telefon (smích) Vojtěch Nýdl: Ta stadia jsou ale různá. Někdo přijde už třeba s dotaženým návrhem, který je prakticky hotový, někdo jen s nastíněnou myšlenkou, skicou, která se pak díky vkladům všech ostatních úplně promění. Čili ta tvorba se pak skladba od skladby může naprosto lišit.


Vinylová verze alba má tři strany. K tomu došlo jak?
Jindřich Pavliš: Dopředu jsme se shodli, že chceme vinyl. Jenomže ten když chce být v určité kvalitě, tak jsme byli upozorněni, že může mít každá strana jen určitou délku. Pavel Karlík ze studia Sono dokonce pravil, že při opravdu dobré kvalitě se tam dnes často nedává víc jak patnáct minut hudby. A že on, protože chce, aby ty drážky byly
opravdu kvalitní, by se rád dostal do osmnácti minut. Což by při obou stranách vinylu znamenalo maximálně 36 minut. Nám přišlo, že té hudby máme rozdělané víc, a že ji tam i chceme mít víc, protože už bylo jasné, že máme víc materiálu, za kterým si stojíme, a že ten rozsah krátce přes půlhodinu je možná dobrý třeba pro písničkáře, ale
na nás je to moc krátké. Čili vznikla debata a ze Supraphonu nám řekli, že dnes není tak neobvyklé, když se udělá dvojitý vinyl s tím, že jedna strana prostě zůstane prázdná. Což nás pak i inspirovalo k tomu, jak to pojmeme, protože se i ukázalo, že každá z těch tří stran má svoji náladu i symboliku, dá se to těmi stranami dobře oddělit. Zatímco CD
by „jelo v kuse“, nešlo by to jakkoli zdůraznit, tady ty tři strany fungují jako tři části, kdy má každá svůj charakter a obsah. A vlastně i historii.


Čím se ty jednotlivé části liší?

Jindřich Pavliš: Na první stranu jsme dali obě zpívané písně, a dále skladby, které nějakým způsobem pulsují a jsou komunikativní, na druhé jsme se pak pustili do větší alternativy, a u třetí jsme si řekli, že kdyby si chtěl někdo pustit jen jí, tak se ocitne v naprosto klidných vodách, které by měly být takové relaxační až ambientní.

Ten vývoj – od energických k poklidným – to byl záměr?
Vojtěch Nýdl: Byl to úmysl. Říkali jsme si, že když někdo bude mít náladu jen na určitou polohu, bude si moc pustit právě jen tu jednu stranu vinylu. Jindřich Pavliš: Když jsme to koncipovali tak, že každá strana bude mít svůj vlastní
charakter, trochu jsem se toho bál. Aby to pak drželo pohromadě i v té celistvé podobě, jakou nabízí digitální verze. A pak mě až překvapilo, jak to i tak funguje. Jen je tam plynulejší efekt proměny.


Zmínili jste, že „písničky“ jsou na albu jen dvě. To byl vědomý plán, vrátit se spíše k instrumentálním skladbám?
Vojtěch Nýdl: Původně jsme si dokonce mysleli, že to tentokrát bude jenom instrumentální album, ale pak se nám tam ty písničky zase vloudily. Je to určitý způsob našeho vyjádření, a nakonec nám přišlo, že se tam i hodí. Ale například píseň Obloha šedá přinesl původně Jindra jako takovou funky-instrumentální skladbu; že dopadne tak, jak dopadla, vůbec nebylo v plánu. Až když jsme na ní pracovali, tak mě napadla melodie s textem a ostatní napadly ještě další úpravy.


Objevují se tam i vokály beze slov. Je to cesta do budoucna?
Vojtěch Nýdl: Je to další možnost. A dokonce tam zpívá i Jindra. Jindřich Pavliš: A ve své skladbě Encore Un Fois si nazpíval vokál i Pepíno Valášek. S mým hlasem se ale určitě budoucnost nepojí. (smích) Vojta má lead vocal a pozici
zpěváka jistou, já se rozhodně za zpěváka nepovažuji. Ale je pravda, že s hlasy jako nástrojem nejspíš asi ještě pracovat budeme.


Hosté na albu by se dali označit jako „staří známí“. Nikdo nový, koho byste přizvali,
vás nezaujal?

Jindřich Pavliš: Ne. Původně jsme uvažovali naopak o tom, že vůbec žádní hosté nebudou. Jen my čtyři a klarinety. Až když se to začalo rodit, Vojta přišel s nápadem pozvat Beatu Hlavenkovou, se kterou jsme už kdysi spolupracovali v Eternal Seekers, a Vojta s ní i dělal svoje sólové album. Muselo to ale nazrát, že bylo jasné, že se to tam
bude hodit. S Danem Šoltisem to pak bylo až bizarní, protože i když nám už nahrál bicí na desku Meadows, tentokrát jsme s bicími vůbec nepočítali. Jenomže Milan Cimfe mu někde v karavanu pustil nabrané základy, a Danko ho přesvědčil, že tam prostě musí být i živé bicí, aby „to začalo dýchat“. A rovnou pravil: „Ukaž diář!“ Dali termíny
dohromady a Danko přijel do studia a za jeden den to pohotově všechno nabubnoval. Takže to byla iniciativa zvenčí, přímo od něj, a my jsme za ní rádi, protože ty bicí jsou super. Beata s pianem tomu zase vdechla nové barvy, které jsme tam ještě neměli, i když klávesy už ano. Její autorský vklad je tam zřejmý a citelný. Jinak myšlenka spojit se s někým nečekaným a úplně novým nám určitě není cizí a je naopak lákavá. Jenomže tam musí nejdřív proběhnout nějaká vzájemná chemie – my asi nejsme schopni zavolat někomu cizímu, nabídnout mu to a pak jen čekat, zda z toho vůbec něco bude… Musí si tam sednout i jiné věci než jen to, že je někdo skvělý
muzikant.


Vojtěch Nýdl: Možná jsme v tom trochu konzervativní. Raději spolupracujeme s lidmi, u kterých víme, co od nich můžeme čekat. Jindřich Pavliš: Ale možná tu potřebu jen nemáme proto, že si připadáme stále i sami ještě pro mnohé překvapiví. Ta představa, že když hraju na klarinet, tak to asi bude jazz, klasika nebo folklór, je tu pořád hodně zažitá, a pořád se objevuje někdo, kdo když nás slyší poprvé, je hodně zaskočený, jaká muzika se také dá na klarinet dělat.
Jak ty aranžérsky složitější a vrstvené skladby a příspěvky hostů budete řešit koncertně?

Používáte přednatočené sekvence?
Jindřich Pavliš: Ano, máme nyní na koncertech dva loopery, a ta bohatší aranžmá řešíme přes ně. Buď se živě více loopuje a nebo máme i místa, která jsou v nich nahraná předem. Ale loopery jsme hodně používali i při nahrávání. A někdy máme hosty i naživo. Třeba Milan Cimfe s námi jezdí koncerty často, a pak elektroniku obsluhuje
hlavně on. A obstará i beaty. Ale pasáží, kde jsou jen klarinety a zcela bez looperu je tam pořád hodně, protože se nechceme nechat úplně svázat.

Když se sejdou dva kytaristé, hodiny jsou schopni si povídat o tom, jakou si kdo koupil novou kytaru nebo „krabičky“, tedy kytarové efekty. Jak to mají klarinetisté? Měníte často nástroje?
Vojtěch Nýdl: Řešíme to už jen pro to, že všichni hrajeme i v klasických orchestrech, kde jsme zaměstnaní. Klarinet je totiž nástroj, který nemá bůhvíjak dlouhou životnost. Na rozdíl od stejně kvalitních kytar nebo třeba houslí dřevo klarinetu nezraje, ale stárne. Takže třeba tak po dvaceti letech už to je na zvuku opravdu hodně znát, a
obměna už je pak naprosto nutná. Aktuálně jsme ale všichni firemní hráči německé firmy F.A. Uebel, takže jsme od nich dostali nové sponzorské nástroje. Čili všichni hrajeme i na stejnou značku. Jindřich Pavliš: Obměňovat se ale časem musí. Řešit už nic nemusíme, všechno už jsme si o tom za těch třicet let řekli (smích). Ale pořád se pochopitelně bavíme o takových věcech, jako jsou hubičky, plátky a další potřebné příslušenství. To máme stejné jako
třeba jiní muzikanti se strunami. Spíš teď hodně debatujeme o tom jaký efekt použít, jak ho ideálně „připojit“, takže jak zvuk klarinetu sejmout a nazvučit, jaký mikrofon použít, a jestli se nedá sehnat jiný, který by méně chytal vazbu… A samozřejmě se pořád radíme, jak pracovat s looperem.


Na novém albu asi hodně zaujmou i názvy skladeb. Podle čeho je vymýšlíte?
Vojtěch Nýdl: Nejčastěji podle nálady. Nebo pocitů, které v nás vyvolávají. Skoro vždycky to je tak až zpětně – co si tak pamatuji asi vůbec neděláme to, že bychom nejdřív měli název a pak k němu teprve skládali. Jindřich Pavliš: Není to zkrátka jako písnička, která si o to většinou nějakým sloganem, sama řekne.

Co znamená třeba na název skladby Paleochora?
Vojtěch Nýdl: Celá ta skladba je vlastně cestopis o mém nejoblíbenějším místě v Řecku. Paleochora je poloostrov na jihozápadě Kréty, kam hodně rád jezdím a opakovaně se tam vracím. Vesnička Matala a její okolí má pro mě nějakou zvláštní atmosféru, člověk je tam doslova obklopen historií. A nejen tou dávnou – v šedesátých letech tam bylo
centrum komunity hippies a žila tam v té době chvíli i Joni Mitchel. V textu se objevují názvy krétských měst a vesnic, která jsem navštívil a mám k nim silné vzpomínky. Doufám, že ta písnička tu atmosféru a ty pocity, které tam získávám a zažívám, nějak vystihuje. Ve výčtu vašich nadcházejících koncertů je celá řada takových, které proběhnou na
ne úplně obvyklých místech.

Divadla asi ještě nepřekvapí, ale co kláštery, Tančírna v Račím údolí nebo Městská knihovna, kde chystáte křest? Vybírají si taková neobvyklá a možná i magická místa vás a nebo vy si spíš vybíráte je?
Jindřich Pavliš: Spíš ona nás. Ale třeba klášter v Panenském Týnci jsme si pro další koncert v sérii Ozvěny z kamene vybrali sami. Křest alba v září nám paradoxně padl na 11.9., což vypadá v souvislosti s názvem alba Towers jako úmysl, ale byla to náhoda a snad to nikdo nebude vnímat negativně. A tam jsme si místo, kterým bude Městská
knihovna, taky vybrali sami. Ale jinak je to většinou volba pořadatelů. Často to jsou lidé, kteří o nás už něco vědí, umějí si nás představit v nějakém atypickém prostoru, a vědí, že to máme rádi. Hráli jsme už i v bývalých fabrikách, na zámcích i volné přírodě. A asi ta místa i nějak sami přitahujeme (smích)…