Michaela Kuklová… herecké začátky, výzvy a cíle

Je pracovitá, charismatická, zábavná a její mladistvý vzhled stále přitahuje pozornost nejednoho muže. Filmová i divadelní herečka, dabérka, malířka, ale především milující a obětavá matka Michaela Kuklová, se narodila 8.4.1968 v Praze, kde také vystudovala DAMU. Již jako malá holka vystupovala v dětských pořadech, inscenacích a pohádkách, s přibývajícími zkušenostmi dostávala role, které jí navždy uvedly mezi přední herecké osobnosti.  Absolvovala tvrdou školu života, vyprostila se z pout, která ji svazovala a nyní je konečně šťastná a spokojená.  

Poznámka k rozhovoru: Michaela Kuklová nikdy neposkytuje rozhovory ve svém soukromí mezi čtyřma očima.  DĚKUJEME, že udělala výjimku a poskytla redakci TOP REPORT exkluzivní rozhovor o své minulosti, přítomnosti, vztazích i plánech do budoucna. Michaela nás přivítala doma a z původně domluvených šedesáti minut se stalo několikahodinové povídání, jehož obsah by vydal i na několik knih. Vytvořili jsme jedinečný výtažek zajímavostí z jejího profesního i osobního života.  Rozhovor je rozdělen na dvě části – druhá část – Michaela Kuklová… první láska, polibek i vysněný muž vyjde v pondělí 13.2.2017.

Hrajete od útlého dětství, Vaše první větší filmové role byly ve filmech Poklad Hraběte Chamaré, pak přišel film Skleněný dům a Třetí skoba pro kocoura, vzpomenete si ještě, jak probíhalo natáčení a třeba na nějaký zážitek z natáčení, na který ráda vzpomínáte?

Docela obtížně se vrací do vzpomínek, které jsou tak vzdálené, že z mlhy vystupují jenom drobné střípky. Byla jsem holka, užívala jsem si ten magický svět kamer, lamp, dospělého světa. Ráda bych vám řekla něco profesního, ale moje vzpomínky náctileté dívky se točí spíše kolem platonických lásek. Byla jsem dlouho velmi dětská, takže jsem se vztahů bála, nespěchala jsem, ale platonicky zamilovaná, tedy tajně, aby dotyčný nevěděl, jsem bývala často. 

Michaela Kuklová – Tomáš Hanák

Ve filmu Poklad Hraběte Chamaré jste hrála s Tomášem Hanákem, kde jste zažila první filmovou pusu, jak to probíhalo, jak jste to prožívala a co na to říkal a jak se tvářil Tomáš Hanák?

Bylo mi tuším čtrnáct let. Tomáš byl zarostlý, vlasatý, vousatý a působil o dost starší. Netušila jsem, jestli se herci ve filmu líbají doopravdy, byla jsem vyděšená, styděla jsem se zeptat. Vezli nás na plac a já se Tomášovi svěřila, že se té líbací scény bojím. Odpověděl, že on taky. Chápu, působila jsem jako dítě. Ale kdybych tušila, jak pěkný muž se skrývá pod vlasy a vousy, myslím, že bych se tak neobávala.(smích)

 

Díky pohádkám Zdeňka Trošky, O princezně Jasněnce a létajícím ševci a Z pekla štěstí, jste se jako princezna zapsala do dětských srdcí i mnoha generací a každý rok vás můžeme sledovat o vánočních svátcích na televizních obrazovkách. Podíváte se občas na filmy nebo pohádky, kde účinkujete a jak hodnotíte své výkony s odstupem času?

Občas jsem zahlédla kousek, ale i já patřím k hercům, kteří jsou k sobě kritičtí. Mnoho scén, i rolí, bych hrála jinak, takže mě přímo irituje se na sebe dívat. Letos jsem po mnoha letech shlédla celou Jasněnku, byla jsem vždy kritická i k tomu, jak byla role Jasněnky napsaná. O to víc mě překvapilo, že jsem se po těch třiceti letech dokázala na film podívat nezaujatě. Najednou jsem si uvědomila, jak krásná pohádka to je, dokonce jsem nebyla kritická ani k sobě. Asi začínám být sentimentální.

Snem každé herečky nebo herce je, zahrát si princeznu nebo prince. Máte ještě nějakou vysněnou roli?

Mým snem princezny nebyly. Měla jsem dobrodružnější povahu. Ráda jsem lezla po stromech, stavěla bunkry a toužila jezdit na koních jako kovboj. Zpětně jsem za ně ráda, krásné kostýmy, které tak sluší ženským siluetám, jsem si dokázala zamilovat. Vysněné role nemám, nerada prožívám zklamání. Principiálně bych se nerada trápila věcmi, které nemůžu ovlivnit, kterých nemůžu dosáhnout, věcmi hmotnými, které nemám apod. Potřebuji žít spokojený život, uvědomuji si, jak utíká čím dál rychleji, jak je krásný, jak naplňující okamžiky může přinést a přináší. Víte, mnoho let jsem strávila v „čekárně“ v domnění, že až se splní to či tamto, tak budu konečně šťastná. Trvalo dlouho, než mi došlo ono pověstné – tady a teď. 

Spolupráce se Zdeňkem Troškou musí být zábavná a legrační, vzpomenete si na nějaký moment či historku, kdy jste se opravdu pobavila nebo dostala nezastavitelný záchvat smíchu?

Zdenda je velmi zábavný, stoprocentně jsem záchvaty smíchu prožívala, ale nemám paměť ani na vtipy, ani na zábavné historky, zvlášť po letech. Omlouvám se…

Jako herečka se potýkáte s různými výzvami v získané roli, se kterou rolí nebo scénou jste měla problém, do čeho se vám vyloženě nechtělo nebo co pro Vás bylo největší výzvou?

Jelikož jsem stydlivá, tak to byly nahé scény. Milostnou jsem zažila naštěstí jen jednou, a to v rakouském filmu Joint venture. Partnerem mi byl bratr populárnějšího Tobiase Morettiho (Komisař Rex). Těžké je vždycky natáčení, když točíte venku třeba podzimní počasí, máte lehký rukáv a ono je minus dvacet. Stejné je to s vodou. Vlezla jsem do 4 stupňové Vltavy, ale nebylo to tak hrozné, jako celonoční natáčení u přehrady, kdy voda měla čtrnáct stupňů. Natočit scény ve vodě kupodivu také šlo, ale posléze natáčení na břehu v mokrých šatech…Uf. Mezi jednotlivými scénami jsme se s Jitkou Schneiderovou zahřály a pak jsme se zase musely navléct do těch studených šatů, venku bylo chladno…

Michaela Kuklová – Phillip Noiret

S jakým hercem nebo herečkou byste si chtěla zahrát?

Cloony, Damon, Freeman…Je mnoho charismatických herců, ale mně se jeden sen splnil, a to natáčení s Phillipem Noiret. Když jsem byla holka, viděla jsem film Stará puška – s ním a Romy Schneider. Ve filmu nacisté upálí jeho ženu (Romy Schneider) plamenometem, dcerku zastřelí do zad. Odehrává se to na nějakém hrádku a Noiret pak postupně sám likviduje jednoho nacistu po druhém. Ten film mě strašil mnoho let. Konkrétně scéna s plamenometem. Jeho představitele jsem si ale zamilovala. Skutečnost, že s ním jednou budu ve filmu Příliš hlučná samota, že mi bude říkat české sluníčko, že budu sedět na jeho klíně, moct si s ním povídat… I proto herectví miluju, umožňuje nám setkání s úžasnými lidmi a nevšední zážitky.  

 

 

 

Jak vnímáte svoji popularitu, stoupla vám v nějaký okamžik sláva do hlavy?

Jsem u herectví 36 let a většinou si ji vůbec neuvědomuji. Pro mě je normální, že mě lidé znají, na ulici i v obchodech často oslovují jménem. To spíš bylo komické, když to začal vnímat syn. Nechápal, odkud znám tolik lidí, pak tedy, proč oni mě znají, když já je neznám, ptal se: „A mě znají taky?“ Nikdy mi do hlavy popularita nestoupala, jsem introvert, ztráta soukromí byla tím, s čím jsem se musela smiřovat.  

Věnujete se i dabingu, komu jste propůjčila svůj hlas a jaké zahraniční herečce byste ho ráda propůjčila?

Dabuji už jen zřídka, skončila jsem nedobrovolně po narození syna. Přestali mě obsazovat. Mojí hlavní postavou je Lucy Lawless, ale dabovala jsem i mladičkou M.Monroe, D.Moor a jiné. Dabing mě dodnes baví, je v teple, člověk vidí filmy, seriály…:-) Nejvíc jsem ale pyšná na úpravu dialogů filmu Útěk z věznice Shawshank. Tam ženské postavy nehrají, ale těšilo mě podílet se na tak fantastickém filmu. Vysněnou herečku nemám.

Máte ještě nějaký herecký cíl nebo sen nebo jste dosáhla, o čem jste snila?

Asi proto, že jsem s herectvím začala ve třinácti, zamilovala jsem si tu práci jako takovou, nikdy jsem nesnila o slávě, jen jsem chtěla hrát a ano, přála si hrát ve filmech s koňmi, což se mi několikrát splnilo a dokonce možná ještě znovu splní. Zažila jsem práci u nás i v zahraničí, spolupracovala s významnými jmény, měla i docela velkou popularitu, ale jsou to jen nádherné okamžiky, o kterých víte, že jednoho dne pominou. Film se dotočí, krása odkvete, lidé zapomenou. Vždycky jsem si to uvědomovala a nestavěla svůj život ani na cílech, ani na pozlátcích, ani na dívčí kráse. Záleželo mi na vlastním charakteru, abych byla se sebou spokojená, abych se nikomu nemusela stydět dívat do očí, budovala jsem pevná přátelství, ta jsou na celý život.

Kde vás lidé mohou vidět naživo, v jakém představení a roli?

Hraju v Hybernii v muzikálu Alenka v kraji zázraků Bílou královnu, alternujeme se Dagmar Patrasovou, která je mi velmi milá. Bílá královna je maminkou Alenky, je laskavá a vlídná. Hraju ji moc ráda, ale zase je pro mě větší radostí, že jsem měla možnost poznat spoustu báječných lidí, ať ušlechtilou a talentovanou rodinu Pixů (Alena a Jan jsou autory scénáře), znovu jsem se při práci setkala s hudbou Vašo Patejdla, která se mu ohromně povedla a texty Kristýny Pixové jsou báječné. Péťa Parvoničová, choreografka, byla pro mě doslova zjevením, obdivovala jsem její talent, nepochopitelnou energii, schopnost práce s herci, s dětmi, zpěváky… a tak bych mohla pokračovat, jenže ansámbl je příliš velký. Nádherná práce. S kamarádem Petrem Máchou, který produkuje divadelní zájezdová představení, jezdím po vlastech českých třeba s představeními Liga proti nevěře, kde si díky Ivu Šmoldasovi prodlužuji život smíchem a s komedií Ani za milión!, kterou hrajeme ve dvou s Marcelem Vašinkou. Letos mě čekají ještě dvě premiéry. Prožívám, co se divadla týče, spoustu radosti a těší mě, že si mi postupem let podařilo dosáhnout účinkování jen v kvalitních představeních.

Foto: Jiří Káš / archiv Michaely Kuklové

Text: Jiří Káš

 

Please follow and like us:
Facebook
Facebook
GOOGLE
TWITTER
SHARE
LINKEDIN