MÁM LEPŠÍ SBORISTKY, NEŽ ARETHA FRANKLIN!

Marta Kubišová vydává, jak říká, své poslední studiové album. Kéž by to nebyla pravda, ale zpěvačka si celý život vždycky stála za svým, a tak, obávám se, tomu bude i v tomhle případě. Nicméně na desku s názvem Soul si vybrala písničky, které vždycky chtěla zpívat a nahrát, ale k tomu nahrání se doteď nějak nedostala. Tyhle písně zpívaly v originále slavné zpěvačky jako Aretha Franklin, Diana Ross, Shirley Bassey, Dionne Warwick či Cher. Kubišová je nenapodobuje. Prostě si jejich písně vypůjčila a prožívá je po svém. Ostatně soul rovná se duše. A nové album Marty Kubišové rozhodně duši má.

Táhlo vás to při práci na albu spíš obecně k soulovému žánru nebo jste písničky vybírala podle interpretek?

Podle interpretek ne, vždycky jsem věděla, že je nepřezpívám. Taky jsem si v první kariéře vybírala skladby spíš od mužských interpretů, protože tam to srovnání celkem nešlo. Teď jsem si ale řekla: je mi čtyřiasedmdesát, co bych brala ohled! Přece jenom mám natolik jiný projev, že nebude nikdo bažit po tom, aby mě přistihl při nějakém jinotaji nebo nepřesnosti.

Říká se, že mužské a ženské prožívání stejných situací je jiné; máte pocit, že i soul zpívají muži a ženy jinak – a ženy třeba s větším prožitkem?

To ne. Myslím si, že třeba Aretha Franklin zpívá Chain of Fools stejně, jako mužští interpreti. To je v člověku, ne v pohlaví.

Vás to k soulu táhlo vždycky, jedna z vašich desek, Ne, má dokonce slovo soul v podtitulu…

Tu vydal člověk, který si opatřil licence na písně a vytvořil z nich tohle album. Bylo to pro cizinu a já jsem o tom vůbec nevěděla. Přinesl mi hotovou desku s tím, že vychází ve Španělsku. Znala jsem lidi, kteří si ji přivezli třeba i z Itálie nebo z Anglie. Ale výběr písní na tohle album dělal onen vydavatel, ne já.

Jak často se vám stává, že někdo vydá desku bez vašeho vědomí a přičinění?

Párkrát se to stalo, třeba když se moje demosnímky objevily na hotových singlech. To jsem tedy koukala. Jak vidno, všechno je možné. Stane se třeba, že se na desce objeví záznam z živého vystoupení a to i s kiksem, který jsem během koncertu udělala. Samozřejmě jsem o něm věděla, prostě jsem trochu zvorala text ve druhé sloce. No a na desce se píseň objevila i s tím kiksem. A nikdo se mě neptal, jestli jo nebo ne.

K vašemu novému albu Soul: měla jste v původním předvýběru víc písní?

Vlastně ne, vybrali jsme jich právě těchto dvanáct. Ale myšlenka na podobnou desku přišla už dávno. Jsou tu třeba písničky s texty Pavla Vrby, které už jsem dávno zpívala v recitálech, ale nikdy jsem je nenahrála. Podobné to bylo s texty Honzy Schneidera a Zdeňka Rytíře. Na tuhle desku jsem tak byla už dávno připravená. Bohužel se jí zmínění textaři nedožili.

Které ze zpěvaček, jejichž písně album Soul obsahuje, jste zažila naživo na koncertě?

Třeba skupinu Supremes v čele s Mary Wilson a Dianou Ross. Ellu Fitzgerald – tu v koncertním sále v Západním Berlíně. A Arethu Franklin v Paříži, když jsme tam hostovali v Olympii. Aretha tam tehdy nahrávala desku, ze které jsem si do svého repertoáru půjčila písničku Proudy. Tedy Prove It.

Sbíráte jejich desky?

Sbírala jsem je a pár jich doma mám. V tuhle chvíli mám ale rozbitý gramofon, tedy – něco je s jehlou. Matěj Ruppert mi ale slíbil, že mi sežene novou, a pak si ty desky budu zase moct hrát

S Matějem Ruppertem máte na albu Soul duet. Prý jste se ale při nahrávání ani nesešli…

Bohužel, nebyl čas. Komunikovali jsme spolu po telefonu. Ale byla jsem ráda, když nabídka na duet s ním přišla. Vykomunikoval to Petr Malásek, a já jsem byla všema deseti pro, protože mám Matěje ráda. Monkey Business mi v létě připravili takový hold, zpívali Hey, Jude, a bylo to báječné. I spolupráce na písni Protihráč z desky Soul byla skvělá, i když jsme se ve studiu nesešli. Já jsem svůj part nazpívala 30. června, on až 18. července. Když jsem pak ale slyšela jeho výkon, byla jsem nadšená. Volala jsem mu s tím, že bez něj by to ani nebylo k poslouchání… (smích) Navíc mi pak Matěj prozradil, že Michaela McDonalda, který tenhle duet zpívá s Arethou Franklin, má velice rád.

Vy už jste ale s Matějem a Monkey Business spolupracovala i dřív!

Jasně, rapovala jsem jim do písně Sex and Sport? Never! Skvělá věc.

U Soulu jste se tedy s Matějem Ruppertem ve studiu nesešli; nesešly jste se ale ani s Dashou, Naďou Wepperovou a Alenou Průchovou, které vám zpívají sbory.

Nesešli, bohužel. Ale jsou úžasné. Myslím si, že Aretha Franklin by je hned brala, že ani ona tak dobré sboristky neměla!

Hlídala jste si na albu Soul aranže nebo jste se svěřila do rukou kapelníka a pianisty Petra Maláska?

Svěřila jsem se do jeho rukou a aranže jsem nechala plně na něm. A nejen aranže. Petr měl prsty v pojetí obalu desky a třeba navrhoval i to, komu dá jakou písničku otextovat. Nakonec jsme zjistili, že máme tři básníky, takže si vlastně mohli vybírat. Všichni ostatní, které jsem připravovala na to, že tuhle desku budu dělat, stihli zemřít. To bylo smutné, ale ti, co zůstali, se svého úkolu zhostili se ctí.

Neuvažovala jste o tom, že si nějaký text napíšete i sama?

Ani náhodou! Jednou jedinkrát jsem si napsala text, Sedím na měsíci a sním, to jsem měla nějaké zvláštní hnutí mysli. A řekla jsem si, že už to nikdy neudělám.

Proč?

Asi k tomu nemám potřebné vlohy. Napadne mě idea, o čem by to mělo být, ale s tím dalším už se trápím. Myslet na frázování, na přízvuky, to je opravdu velmi těžké. Došlo mi to ve chvíli, kdy jsme ten můj text napasovávali na notičky. Ale nevadí. Soustředím se na interpretační část, která je ohromně důležitá. Špatná interpretace může zabít i senzační text. Nebo můžete i jasné blbosti pomoct. Podívejte se třeba na písničky Nechte zvony znít nebo Depeše. To ve své době byly – a jsou dodnes – velice milované písničky; já ale, když je mám zpívat na jevišti, nevím, co u nich dělat. Tupě jsem se usmívala do publika a v duchu jsem si říkala: tak v padesáti je tohle opravdu dobrý!

A ještě k obalu desky s fotografiemi Jana Malíře…

Petr Malásek chtěl, aby se plakát, který mám na své vystoupení v Divadle Ungelt, shodoval právě s obalem alba. S Janem Malířem, což je kameraman, fotograf a režisér, už taky spolupracuji déle, on natočil třeba DVD s muzikálem Touha jménem Einodis. A stál i za cédéčkem z tohoto muzikálu.

Chystáte konec pěvecké kariéry, měl by přijít za rok. Co ale další plány – v mimopěveckých aktivitách?

To právě moc nevím. Řekli jsme si, že třeba spoluhostitelství, které děláme s Milanem Heinem v Ungeltu Českému rozhlasu Dvojce, bychom mohli dělat dál. Ale nevím, jaké plány mají s tímhle pořadem v rádiu. Stejně tak nevím, jak dlouho ještě bude trvat televizní pořad Chcete mě? Jestli na něj jsou vůbec peníze.

V jednom z rozhovorů jste se vyjádřila, že bez vás by Chcete mě? možná skončilo. Máte ten pocit?

Určitě by to šlo i beze mě, ale byl by to asi jiný formát. To, že pořad beze mě skončí, říkají různí lidé z televize. Možná proto, abych neodcházela. Televize pořád připomíná, že je natáčení drahé, a že beze mě půjde do kytek. Chápu, že je to drahý pořad, ale za zvířaty prostě musíte dojet, ta na Kavčí hory sama nepřijdou!

A chcete v pořadu zůstat?

To se všechno uvidí. Na druhou stranu jaká jiná, než veřejnoprávní televize, by takový pořad měla vysílat? Kdo jiný by měl šířit povědomí, co je třeba dělat a co zase ne? Navíc za sebou má dobré výsledky. Třeba díky němu vznikla řada útulků, což je skvělé.

A prý se chystáte napsat knihu.

To je pravda, ale napřed si odpočinu. A musím si začít trochu rozdělovat a třídit poznámky, a zamyslet se nad nimi. Vymyslet, jak je použiju, jak ta kniha vůbec bude koncipovaná.

Když se člověk dívá do vašeho životopisu, vidí i celou řadu významných cen a řádů z celého světa. Co s vámi dělají?

Mám z nich radost, o to větší, že je nikdy nečekám. Asi nejvíc se těším z francouzského rytířského řádu. Čekal na mě dlouho, a já jsem tak nějakou dobu vlastně nevěděla, jestli mi ho udělil pan Hollande nebo pan Sarkozi. Nakonec jsem se dozvěděla, že Sarkozi, ale než mi ho francouzský velvyslanec předal, chvíli to trvalo. O to ale byla radost větší. A pak mám taky radost z Řádu Lucemburského velkovévodství. Ten jsem dostala za zmínku o tom, co pro mě svého času znamenalo Radio Luxembourg. To jsem pozorně poslouchala až do jeho konce. Na tyhle řády se ráda koukám – jsou totiž výtvarně nádherné!

Závěrem znovu k albu Soul. Kdybyste se mohla setkat a třeba si dát skleničku s některými z autorů písní, které zpíváte, kdo by to byl?

Já ty autory většinou neznám. Mluvila jsem snad jen s Timem Ricem, který přijel skouknout do Ungeltu muzikál Líp se loučí v neděli, za který jsem dostala Thalii. Ale v té době jsem zrovna měla zdravotní potíže, takže to bylo takové hořkosladké. Jako ostatně všechno v životě.

Please follow and like us: